Na Sukově symfonické tvorbě můžeme sice stanovit podíl polytematiky a polyrytmiky, hojné využití kontrapunktických technik i řetězení akordů, harmonie je až na hranici skrjabinovského myšlení a stavba zásadně asymetrická. A přece je jeho dílo na hony vzdáleno polytonalitě francouzsko-ruského slohu i atonalitě německého umění. Jedno zůstává při tomto obrovském aparátu a jeho orchestrální hypertrofii záhadou: jak dociluje při rozsáhlosti těchto skladeb takové průzračnosti a neustálých proměn zvukových představ.
Erich Steinhard
