Když jsem se vrátil z koncentráku a chtěl jsem psát, měl jsem velmi silný pocit, že psaní, které by mě udržovalo u vzpomínek na smrt, by mě nutně dovedlo k sebevraždě. Bylo třeba si zvolit: psaní, nebo život. Žít nejprve předpokládalo na určitou dobu zapomenout. Bylo to zapomnění odhodlané, dobrovolné, do jisté míry terapeutické.
