Rozesmávat lidi je prokletí. Bolest a smích k sobě nečekaně patří.

Různá společenství se neřídí pocitem zodpovědnosti a svědomím tolik jako jednotlivci. Kolik utrpení přináší lidem tahle skutečnost, kolik válek a útisku všeho druhu, který celou planetu naplňuje bolestí, stony a trpkostí! A přece to, co je opravdu cenné, může vzniknout jenom neosobní součinností mnoha lidí. Proto každému, kdo má rád lidi je radostí největší, když povstane něco pospolitého, co vzniklo za velkých obětí a čeho jediným cílem je přispívat k podpoře života a civilizace.

Normální člověk musí mít důvod, směje se něčemu.

Smích nikdy není pronic a zanic, snad jen u šílených lidí.

Jsou lidé, kteří sice milují své bližní, ale tak primitivním způsobem, že jim působí jen bolest.

Nikdo nemiluje bolest samu, nevyhledává ji a nechce, prostě proto, že to je bolest…

Žádná bolest se nesnáší hůř než vzpomínky na štěstí v době neštěstí.

Trpí-li se ve dvou a nemohou-li si ti dva navzájem pomoci, jitří se jejich bolest až osudně: vždycky to končí tím, že jeden druhému přičítá za vinu, že trpí.

Bolest není od lásky nikdy daleko.

Já pocítila v životě mnoho bolestí, trpkých klamů, byla jsem na kraji zoufalství – avšak navzdory tomu neztratila jsem důvěru a lásku k lidem.

Chceš-li, aby tě přestal bolet zub, ukaž jeho kořen slunci.

Myslím, že dokonalé štěstí může poznat člověk jen tehdy, když poznal největší bolest.

Smích a pláč jsou nejcennější majetek živého člověka.

Smích – tu ozvěnu našeho pláče – to křídlo úsměvu, co tluče za oknem nočního strachu, nikdy mít v hrsti nebudem. Kdybychom – nedejte bohové – tu sladkou můru polapili, bylo ba na světě po srandě.

S bolestí si vystačíme sami, avšak chceme-li prožít plnost radosti, potřebujeme někoho, s kým ji můžeme sdílet.

Dobré panování lásky, neboť odvrací mysl svého věrného od všech věcí nízkých. Nedobré je panování lásky, neboť čím větší věrností je jí oddán její věrný, tím větší a bolestnější jsou rozpoložení, jimiž musí projít.

Láska způsobuje bolest, ale také bolest léčí. Láska prostě bolest je.

Smrt je lékem proti bolestem, které si způsobujete.

Smích je svátkem obličeje.

Rozkoše lásky jsou pouta, která chvíli svědí a pak bolestně zařezávají.

Pochválena buď radost a pochválena buď bolest. Obě jsou sestry a obě posvátné. Utvářejí svět a nadnášejí velké duchy. Jsou silou, jsou životem.

Nikdy se nesměji nejlépe. Bojím se, že by to mohlo být naposledy.

Šplhání vzhůru je bolestné a z výšek se snadno padá dolů.

Je zvláštní, že parodovat je snazší, než stvořit parodované.

Rozumný člověk usiluje o život bez bolesti, ne o život příjemný.

Nouze a bolest se nesčítají.

Kdo se umí smát sám sobě, má právo smát se smát všemu ostatnímu, co mu k smíchu připadá.

Nezabíjí se hněvem, ale smíchem.

Nikdy nebudu dbát, aby se Emil neporanil… Snášet bolest je první předmět, kterému se má učit a který bude potřebovat nejvíce.

Čím to je, že lásku a život provází tolik bolesti, námahy a špíny? Ptám se Vás – čím to je??

Smích, jak předpokládám, je vyjádřením vzdoru. Musíme se smát své bezmocnosti vůči přírodním silám – nebo bychom se zbláznili.

Ptáte se, jaký je univerzální lék na velikou bolest? Čas.

Směšný může být každý. Vtipným jen bystrý.

Chytrost, ne směšnost, musí vyvolávat smích.

Smích – tu ozvěnu našeho pláče – to křídlo úsměvu, co tluče za oknem nočního strachu, nikdy mít v hrsti nebudem. Kdybychom – nedejte bohové – tu sladkou můru polapili, bylo by na světě po srandě.