„Vezměte si slovo prdel. To je v českém nadávání chrám. Umísťujeme tam vše, co se nám nepodařilo. Posíláme tam nepohodlné lidi. Dokonce tam voláme v zoufalství o pomoc. Určitě znáte lidi, kteří bez vole nedají dohromady větu. A tou přemírou ztratilo nadávání smysl. Stalo se zvukem. Když dneska řeknete exkrement, lidi se pohoršeně otočí. Když řeknete hovno, ani se neotočí.“

Citát Jana Wericha vysvětluje, jaký význam a sílu má nadávání v české kultuře. První věta naznačuje, že slovo „prdel“ je ve skutečnosti velmi silné a důležité slovo v českém nadávání. Werich ho označuje jako „chrám“, což znamená, že je to něco posvátného, důležitého a zároveň tabuizovaného.

Následující věty vysvětlují, proč se do slova „prdel“ koncentrujeme vše, co se nám nepodařilo. Slovo slouží jako prostředek pro vyjádření frustrace a neúspěchů. Tím, že do něj umisťujeme všechno, co nás trápí, se snažíme zbavit se toho negativního a uvolnit náš pocit selhání.

Další pasáž o nepohodlných lidech, kteří jsou posíláni do „chrámu“, naznačuje, že slovo „prdel“ slouží i k vyjadřování našeho nesouhlasu a frustrace vůči lidem, kteří nám komplikují život. Používáme ho jako prostředek k vyjádření našeho zoufalství a prosby o pomoc.

Následující věta o lidech, kteří nedokážou sestavit větu bez nadávek, ukazuje, že nadávání se stalo běžnou součástí naší komunikace. Přemíra nadávání a jeho zneužívání způsobilo, že nadávání ztratilo svůj původní význam a stal se pouze zvukem. Už nepřináší takový efekt, jaký mělo dříve.

Poslední věta ukazuje, jak se změnilo vnímání různých nadávek. Slovo „exkrement“ vyvolá pohoršení a nepříjemné reakce, zatímco slovo „hovno“ už takovou reakci nevyvolává. To ukazuje na to, jak se společnost postupně přizpůsobuje a přijímá určité nadávky jako součást běžného jazyka. Citát celkově ukazuje na sílu nadávání v české kultuře a jak se jeho vnímání a používání postupně mění.