Alan Watts citáty

Život je hra, jejíž pravidlo zní: To není žádná hra, tady jde o život.

Budoucnost je konec konců zcela bez významu a důležitosti, pokud se dříve nebo později nestane přítomností.

Západní mysl se dostala do nesnází s náboženskou a metafyzickou řečí, protože považovala symbolická vyjádření o nevyjadřitelném za výpovědi o objektivní skutečnosti.

Mýtus je zavrhován a jeho živé a výmluvné vyjádření metafyzické skutečnosti musíme nahrazovat těžkopádným filosofickým povídáním.

Za každé rozšíření vědomí se musí platit. Nemůžeme být vnímavější k radosti bez větší vnímavosti k bolesti.

Mnoho bohatých lidí rozumí daleko více tomu, jak vydělávat a šetřit peníze, než jak je užívat a radovat se z nich.

Hlavní důraz na zázraky a historii je však v křesťanské kultuře přechodnou fází.

Hinduistická nauka obdobně tvrdí, že ten, kdo je vtělen jako ten či onen Avatar, je Jeden a Jediný, jediný skutečný poznávající čili Já.

Klíčem k výkladu mýtů je tedy prostě introvertovat, zniternit je na základě pochopení, že jde o vnější a viditelné znaky vnitřní a duchovní skutečnosti, která – má-li být vůbec vyjádřena, musí být zobrazována jako něco vnějšího, prostě proto, že formy samy o sobě jsou něčím vnějším.

Je psychologickým principem, že co je neuvědomováno vnitřně, promítá se navenek.

Téměř každá mytologie hledí zpět na Zlatý věk, z něhož člověk padl.

Aby se marnotratný syn naučil vážit si svého domova, musí být od něho oddělen do samoty a opuštěnosti v daleké zemi.

Přítomnost nelze prožívat šťastně, pokud minulost nebyla vyčištěna a pokud budoucnost není slibná

Mytologie promlouvá většinou mrtvým jazykem, neboť moderní mysl nezná žádný vyšší řád pravdy než jsou historické skutečnosti.

Skutečnost, že životní příběh Kristův je projekcí a symbolem, není neslučitelná s jeho historickým průběhem, i když západní mysl přisoudila historičnosti neúměrnou hodnotu.

Pokud se člověk ztotožňuje s egem, pokouší se být Bohem.

Pouze nejnaivnější lidé budou schopni věřit, že ego může vyléčit své vlastní sobectví.

Člověk jakožto ego je skrz naskrz od prapůvodu hříšný a zájem o sebe je i za jeho nejvznešenějšími činy ctnosti.

Radost milujeme, bolest nenávidíme, ale jak se zdá, není možné mít jednu bez druhé.

Máme-li být schopni se intensivně radovat, musíme mít také sklon k intensivním bolestem.

Můžeme se stát méně zranitelnými tím, že se staneme méně citlivými – víc než kámen a méně než člověk – a tím méně schopnými se radovat.

Zvířeti postačuje ke štěstí, může-li se těšit z přítomného okamžiku. Člověk se tím však ztěží spokojí. Je více soustředěn na to, aby měl hezké vzpomínky a očekávání – zvláště ta očekávání.

Zarputilý člověk jako by vždy spáchal částečnou sebevraždu; nějaká část jeho osobnosti již zemřela.

Náboženské myšlenky jsou jako slova – málo užitečné a často zavádějící – pokud neznáte konkrétní reality, k nimž se vztahují.

Obvyklým omylem obyčejné náboženské praxe je, že zaměňuje symbol za realitu, že se podívá na prst ukazující cestu, ale pak jej z pohodlnosti raději ocucává než aby šla kam ukazuje.

Spásy se dosahuje jen když zemře lidská forma Boží.

Neuvidíte oblohu, natřete-li sklo modrou barvou.

Životu a jeho tajemstvím nelze porozumět, pokud se jej snažíte uchvátit.

Věření svazuje, víra osvobozuje.

Víra není předpojatá, je ponořením se do neznámého.

Víra je bezvýhradné otevření mysli pravdě, ať jsou její důsledky jakékoli.

Pro zvíře spočívá štěstí v radosti ze života v přítomné chvíli, nikoliv v sebeujišťování, že je před ním celá budoucnost radostí.

Věřit můžeme jen v to, co jsme již poznali, o čem jsme si již utvořili úsudek a představu.

Musíme znovu opakovat, že pokud ego vůbec existuje, musí uctívat.

Říkáme-li o dítěti a primitivním člověku, že si sebe neuvědomují, neznamená to ovšem, že nemají žádné vědomí, nýbrž že v nich jsou nevyvinuty zvláštní vědomí ega a vlastní schopnosti rozlišování.

Lepší je svět bez Boha, než svět, který je považován za božský.

Ten, kdo se domnívá, že Brahma je nepochopitelný, ten Brahmu pochopil; ten však, kdo myslí, že Brahma je pochopitelný, nezná jej.

Církev přiznává morální vyvolenost svatým, i když svatí o sobě vyznávají, že jsou hříšníky.

Pýcha se halí do falešné skromnosti a navíc velice bují v davu, který odmítá uznat, že nějaký vyvolený vůbec existuje.

Křesťanská zkušenost cítí, že zdroj síly spočívá spíše v nesobecké lásce než v poznání, a metafyzice nedůvěřuje proto, že se jí zdá, jako by povyšovala poznání nad lásku.

Není-li věda schopna dokázat, že Bůh neexistuje, můžeme se snažit žít a jednat na základě pouhé pravděpodobnosti, že konec konců existovat může.

Zdá se, že lidské bytosti jsou šťastné právě tak dlouho, pokud mají budoucnost, na niž se mohou těšit.

Dychtíme po vzrušení – po komplexu pohledů, zvuků, rozechvění a doteků, do něhož musí být nahuštěno všechno možné v co nejkratším čase.

Ať již za námi nebo před námi, bolest je stále s námi.

Intelektuál, který se snaží uniknout neurose útěkem od faktů, jedná jen podle zásady, že je bláhové být moudrý tam, kde je nevědomost blahem.

Agnostici a skeptici jsou neurotičtí, ale to neznamená pochybenou filozofii; to znamená, že nevědí, jak se přizpůsobit skutečnostem, které objevili.

Věříte-li v Boha, děláte to z čistě emocionálních důvodů, bez opory v logice či faktech.

Realizace prostě znamená přivést neuvědomovaný proces do vědomí.

Život se udržuje vzájemnou obětí. Kdykoliv jíme a pijeme, láme se pro nás Tělo a prolévá Krev.

Poznat svrchovanou realitu znamená poznat a sjednotit se se samotnou Boží láskou.

Náboženství obsahuje nám nejbližší přístup ke sjednocujícímu principu, avšak moderní svět ani nepřesvědčuje ani neobrací, neboť jeho nauky, tak jak jsou podávány, se zdají být neuvěřitelné.

Moderní civilizace se rozkládá, protože nemá žádný sjednocující princip, žádné určité, neřku-li použitelné znalosti o významu a pravém cíli lidského života.

Když už není možné věřit dále ve věčnost a zbývá jen chudá náhražka víry ve věření, lidé hledají své štěstí v dočasných radostech.

Zdá se, že moderní filosofie, věda, ale i náboženství ztratily naději – a přečasto i zájem o možnost metafyzického poznání.

Útěk od strachu je strachem, boj proti bolesti je bolestí, snažit se být udatný znamená být postrašený.

Podle všech vnějších projevů je náš život jiskrou světla mezi dvěma věčnými temnotami.

Není-li člověk nic víc než fyzická bytost, cosi jako kráva či ovce, je lehce ospravedlnitelné, když se s ním také tak zachází.

Poznání nekonečna není pravým poznáním, jelikož nemá žádný pozitivní obsah.

Čím více jsme schopni prociťovat radost, tím jsme zranitelnější bolestí.

Boží slovo či Logos si nesmíme plést se specificky formulovanými významy psané a mluvené řeči.