Kdo se umí smát sám sobě, má právo smát se smát všemu ostatnímu, co mu k smíchu připadá.

Smích – tu ozvěnu našeho pláče – to křídlo úsměvu, co tluče za oknem nočního strachu, nikdy mít v hrsti nebudem. Kdybychom – nedejte bohové – tu sladkou můru polapili, bylo ba na světě po srandě.

Je zvláštní, že parodovat je snazší, než stvořit parodované.

Nikdy se nesměji nejlépe. Bojím se, že by to mohlo být naposledy.

Chytrost, ne směšnost, musí vyvolávat smích.

Nezabíjí se hněvem, ale smíchem.

Smích – tu ozvěnu našeho pláče – to křídlo úsměvu, co tluče za oknem nočního strachu, nikdy mít v hrsti nebudem. Kdybychom – nedejte bohové – tu sladkou můru polapili, bylo by na světě po srandě.

Smích nikdy není pronic a zanic, snad jen u šílených lidí.

Rozesmávat lidi je prokletí. Bolest a smích k sobě nečekaně patří.

Smích je svátkem obličeje.

Normální člověk musí mít důvod, směje se něčemu.

Smích, jak předpokládám, je vyjádřením vzdoru. Musíme se smát své bezmocnosti vůči přírodním silám – nebo bychom se zbláznili.

Smích a pláč jsou nejcennější majetek živého člověka.

Směšný může být každý. Vtipným jen bystrý.