Smích – tu ozvěnu našeho pláče – to křídlo úsměvu, co tluče za oknem nočního strachu, nikdy mít v hrsti nebudem. Kdybychom – nedejte bohové – tu sladkou můru polapili, bylo by na světě po srandě.

Smích, jak předpokládám, je vyjádřením vzdoru. Musíme se smát své bezmocnosti vůči přírodním silám – nebo bychom se zbláznili.

Smích je svátkem obličeje.

Normální člověk musí mít důvod, směje se něčemu.

Kdo se umí smát sám sobě, má právo smát se smát všemu ostatnímu, co mu k smíchu připadá.

Rozesmávat lidi je prokletí. Bolest a smích k sobě nečekaně patří.

Směšný může být každý. Vtipným jen bystrý.

Nezabíjí se hněvem, ale smíchem.

Chytrost, ne směšnost, musí vyvolávat smích.

Je zvláštní, že parodovat je snazší, než stvořit parodované.

Smích nikdy není pronic a zanic, snad jen u šílených lidí.

Nikdy se nesměji nejlépe. Bojím se, že by to mohlo být naposledy.

Smích – tu ozvěnu našeho pláče – to křídlo úsměvu, co tluče za oknem nočního strachu, nikdy mít v hrsti nebudem. Kdybychom – nedejte bohové – tu sladkou můru polapili, bylo ba na světě po srandě.

Smích a pláč jsou nejcennější majetek živého člověka.