Nezabíjí se hněvem, ale smíchem.

Smích nikdy není pronic a zanic, snad jen u šílených lidí.

Nikdy se nesměji nejlépe. Bojím se, že by to mohlo být naposledy.

Smích – tu ozvěnu našeho pláče – to křídlo úsměvu, co tluče za oknem nočního strachu, nikdy mít v hrsti nebudem. Kdybychom – nedejte bohové – tu sladkou můru polapili, bylo by na světě po srandě.

Smích – tu ozvěnu našeho pláče – to křídlo úsměvu, co tluče za oknem nočního strachu, nikdy mít v hrsti nebudem. Kdybychom – nedejte bohové – tu sladkou můru polapili, bylo ba na světě po srandě.

Smích a pláč jsou nejcennější majetek živého člověka.

Smích, jak předpokládám, je vyjádřením vzdoru. Musíme se smát své bezmocnosti vůči přírodním silám – nebo bychom se zbláznili.

Normální člověk musí mít důvod, směje se něčemu.

Kdo se umí smát sám sobě, má právo smát se smát všemu ostatnímu, co mu k smíchu připadá.

Smích je svátkem obličeje.

Je zvláštní, že parodovat je snazší, než stvořit parodované.

Rozesmávat lidi je prokletí. Bolest a smích k sobě nečekaně patří.

Chytrost, ne směšnost, musí vyvolávat smích.

Směšný může být každý. Vtipným jen bystrý.