Smích, jak předpokládám, je vyjádřením vzdoru. Musíme se smát své bezmocnosti vůči přírodním silám – nebo bychom se zbláznili.

Smích – tu ozvěnu našeho pláče – to křídlo úsměvu, co tluče za oknem nočního strachu, nikdy mít v hrsti nebudem. Kdybychom – nedejte bohové – tu sladkou můru polapili, bylo by na světě po srandě.

Nezabíjí se hněvem, ale smíchem.

Je zvláštní, že parodovat je snazší, než stvořit parodované.

Smích – tu ozvěnu našeho pláče – to křídlo úsměvu, co tluče za oknem nočního strachu, nikdy mít v hrsti nebudem. Kdybychom – nedejte bohové – tu sladkou můru polapili, bylo ba na světě po srandě.

Smích nikdy není pronic a zanic, snad jen u šílených lidí.

Smích a pláč jsou nejcennější majetek živého člověka.

Normální člověk musí mít důvod, směje se něčemu.

Rozesmávat lidi je prokletí. Bolest a smích k sobě nečekaně patří.

Nikdy se nesměji nejlépe. Bojím se, že by to mohlo být naposledy.

Chytrost, ne směšnost, musí vyvolávat smích.

Kdo se umí smát sám sobě, má právo smát se smát všemu ostatnímu, co mu k smíchu připadá.

Smích je svátkem obličeje.

Směšný může být každý. Vtipným jen bystrý.