„Bůh k nám potichu mluví uprostřed našich potěšení, hovoří v našem svědomí, ale volá v našich bolestech: je to jeho megafon, kterým burcuje hluchý svět.“

Existuje mnoho způsobů, jak nám Bůh komunikuje a zve nás k sobě. Jedním z těchto způsobů je prostřednictvím našich potěšení. Když se cítíme šťastní a naplněni radostí, je to jako by Bůh mluvil k našemu srdci. V těchto okamžicích můžeme pocítit jeho přítomnost a lásku.

Dalším způsobem, jak Bůh k nám mluví, je prostřednictvím našeho svědomí. Když se ocitneme v situaci, kdy musíme rozhodnout mezi správným a nesprávným, Bůh hovoří skrze náš vnitřní hlas. Svědomí nám dává vodítko a ukazuje nám cestu, kterou bychom měli jít.

Nicméně, existují i časy, kdy Bůh volá k nám skrze naše bolesti. Když se ocitneme v obtížné životní situaci, když nás trápí nemoc, ztráta nebo bolest, Bůh mluví prostřednictvím těchto bolestí. Je to jako by používal megafon, abychom ho mohli slyšet lépe. Skrze naše bolesti nám Bůh připomíná, že jsme závislí na něm, že potřebujeme jeho pomoc a trpělivost.

Tímto způsobem Bůh burcuje hluchý svět. Málokdy si všímáme jeho hlasu, když je vše v pořádku a všechno běží hladce. Ale když jsme vystaveni bolesti a utrpení, Bůh nás oslovuje silněji a naléhavěji. Jeho hlas se stává nesmírně silným a neodolatelným, abychom si uvědomili jeho přítomnost a potřebu jeho milosti.

Celkový význam citátu je tedy v tom, že Bůh se k nám obrací prostřednictvím různých způsobů, aby nás přivedl blíž k sobě. Ať už je to skrze naše potěšení, svědomí nebo bolesti, jeho hlas je vždy přítomný a naléhavý. Je na nás, abychom si tuto komunikaci uvědomili a naslouchali jeho volání.